PCP
Plánování zaměřené na člověka
Způsob, jak plánovat podporu s člověkem, ne za něj. Pomáhá lidem, kteří potřebují podporu, žít podle sebe, jejich rodinám získat klid a partnerství a týmům služeb a škol dělat práci, která dává smysl.
Základ mé práce
Co je plánování zaměřené na člověka
Představte si, že se rozhoduje o vašem životě: kde budete bydlet, co budete dělat přes den, s kým se budete vídat. A u stolu sedí hlavně lidé, kteří vás znají z dokumentace. Plánování zaměřené na člověka (PCP, z angličtiny Person Centred Planning, česky také PZČ) to obrací. Podporu plánujeme společně s člověkem a lidmi, kteří ho mají rádi, podle toho, jaký život chce žít. Nevycházíme z diagnózy ani z toho, co služba zrovna nabízí, ale z toho, co je pro člověka důležité, v čem je dobrý a jakou pomoc opravdu potřebuje. Hodí se pro každého, kdo potřebuje podporu druhých: pro lidi s postižením, děti ve škole, seniory i jejich rodiny.
Přístup vznikl v 80. letech v Severní Americe (John O’Brien a Connie Lyle O’Brien, Beth Mount, Marsha Forest, Jack Pearpoint a Judith Snow) a dnes se používá v sociálních službách, školách, zdravotnictví i na úřadech po celém světě. V Británii, odkud čerpám nejvíc, je od roku 2014 povinností stavět na silných stránkách člověka, ne na výčtu toho, co nezvládá. Zahraniční výzkumy ukazují, že lidé, kteří plánují takto, mají víc přátel a kontaktu s rodinou, žijí víc mimo službu, častěji rozhodují sami za sebe a cítí se lépe. Velké americké studie s desítkami tisíc lidí ho spojují i s lepším zdravím. V Česku tento tento přístup není tolik rozšířený, ovšem praxe u nás ukazuje, že dopad má stejný jako v zahraničí.
Není to zázrak, ale cesta k síti dobrých vztahů, ceněným společenským rolím a společnosti, která přijímá všechny bez výjimky.
Zkušenost a praxe
Co do plánování přidávám navíc
Plánování zaměřené na člověka se ve světě dál vyvíjí. Sleduji, co nového přináší hlavně britská praxe, a ověřuji to s lidmi, rodinami a týmy v Česku i na Slovensku. Do své práce proto přidávám témata, o kterých se u nás zatím tolik nemluví.
- Plánování, které počítá s tím, že člověk mohl zažít trauma, a podporu, která bere vážně, že lidé myslí a vnímají svět různě. Patří sem i práce s mocí: na společných jednáních mívají odborníci navrch a hlas člověka i rodiny se snadno ztratí. Hlídám, aby se to nestalo.
- Etické používání umělé inteligence v plánování podpory. Ve světě se o něm už mluví, u nás zatím málo. AI může ubrat práci s dokumentací, ale nesmí za člověka rozhodovat. Zajímá mě, kde je hranice, za kterou by o člověku začala mluvit místo něj.
Základní pilíře
5 principů plánování zaměřeného na člověka
Principy, které odlišují skutečnou podporu od formální administrativy.
Člověk je na prvním místě, ne jeho diagnóza
Nezačínáme lékařskou zprávou ani nálepkou, ale tím, kdo člověk je, co si přeje a jak sám vidí svou situaci. O člověku se nerozhoduje bez něj, proto je u plánování vždy a spolurozhoduje i o tom, kdo další je při tom. Přináší to konec škatulkování: člověk přestává být „případ“ nebo „zátěž“ a má skutečný vliv na to, jak vypadá jeho každodenní život.
Stavíme na darech a silných stránkách
Ptáme se, v čem je člověk dobrý, co ho baví a čím obohacuje lidi kolem sebe. Není to hezké gesto navíc, ale pracovní nástroj: dary a zájmy jsou to, na čem se dá postavit další krok. Díky tomu má člověk šanci na role, které okolí uznává: soused, kolega, dobrovolník.
Rovnováha mezi spokojeností a bezpečím
Michael Smull popsal rozdíl mezi tím, co člověk potřebuje, aby byl spokojený, a tím, co potřebuje, aby byl zdravý a v bezpečí. Plán, který hlídá jen bezpečí, člověk dřív nebo později obejde, a plán, který hlídá jen přání, ho může ohrozit. Místo plošných zákazů ze strachu tak člověk získává právo zkoušet nové věci a dělat vlastní rozhodnutí, se záchrannou sítí za zády.
Přirozené vztahy jsou součástí plánu
Podpora nestojí jen na placených lidech. Mapujeme, kdo kolem člověka je a kdo mu v životě chybí, a rodinu, přátele i sousedy zveme k plánování jako partnery. Kruh podpory drží plán živý, i když se ve službě vymění personál, a rodině dává odpověď na otázku „co bude, až tu nebudeme“.
Plánování končí konkrétním krokem
Setkání, ze kterého si nikdo neodnese úkol, byl jen hezký rozhovor. Každý krok má jméno, termín a člověka, který ho udělá, a rovnou domlouváme datum, kdy se podíváme, co z toho vzešlo. Místo založeného papíru ve složce tak vzniká živý plán, který má skutečný dopad v každodenním životě člověka.
Srovnání přístupů
V čem se plánování zaměřené na člověka liší od běžného individuálního plánování?
Sociální služba musí s každým člověkem sestavit individuální plán, tedy dohodu o tom, s čím mu bude pomáhat. Ukládá to zákon a popisují ho standardy kvality. V praxi se z něj ale často stane papír, který vyplňuje pracovník podle toho, co služba umí nabídnout. Plánování zaměřené na člověka jde obráceně: nejdřív hledáme, jaký život chce člověk žít, a teprve pak, jakou podporu k tomu potřebuje od služby, od rodiny, od přátel i od běžných veřejných míst. Individuální plán tím nenahrazuje, dává mu obsah.
Běžné individuální plánování
- Vychází z toho, co služba nabízí a co dovolí provoz.
- Popisuje, co člověk nezvládá, a rizika s tím spojená.
- Bývá vnímané jako administrativní povinnost.
- Vyplňuje ho pracovník služby, často sám.
- Cíle nabídne formulář.
Plánování zaměřené na člověka
- Vychází z toho, jaký život chce člověk žít.
- Popisuje dary, silné stránky a vztahy.
- Je to živý proces, který vede ke změně v životě.
- Plánuje člověk s lidmi, kteří jsou pro něj důležití.
- Cíle určuje člověk, formulář je až potom.
Praxe a nástroje
Nástroje plánování zaměřeného na člověka, které nejčastěji používám
Nástroje, se kterými pracuji při plánování a které učím na kurzech. U každého najdete, co to je a kdy po něm sáhnout.
Profil na jednu stránku
Profil na jednu stránku je shrnutí nejdůležitějších informací o člověku na jediný list papíru, rozdělené do tří oblastí: co lidé na člověku oceňují, co je pro něj v životě důležité a jak ho dobře podpořit. Poslední část je nejkonkrétnější, protože v ní stojí přesné návody pro toho, kdo je s člověkem každý den, tedy co má dělat a čemu se naopak vyhnout. Je to nejrozšířenější nástroj z celého plánování zaměřeného na člověka a zároveň ten, se kterým se nejsnáz začíná.
Používáme ho ve chvíli, kdy do života člověka vstupuje nový asistent, učitel nebo pracovník, protože profil mu za pět minut řekne to, co by se jinak učil měsíce. Pomáhá také tam, kde v dokumentaci stojí prázdné fráze typu potřebuje individuální přístup a je potřeba je nahradit konkrétním popisem. Profil není hotový dokument do šanonu, průběžně ho doplňujeme podle toho, jak se člověk mění a co nového o něm zjistíme. Tým díky němu přestává fungovat podle hesla ‚co asistent, to jiný přístup‘ a i nový pracovník přesně ví, co má a nemá dělat.
Komunikační tabulka
Komunikační tabulka je přehled toho, čím člověk dává najevo, co chce, co potřebuje a jak mu je, i když nepoužívá slova. Zapisujeme do ní čtyři věci: co se děje, co člověk udělá, co to podle nás znamená a jak na to má okolí odpovědět. Vzniká pozorováním a rozhovory s lidmi, kteří člověka dobře znají, ne u stolu nad papírem.
Sáhneme po ní tam, kde tým říká, že člověku nerozumí, nebo kde se objevuje chování, které okolí vnímá jako problém. Často se totiž ukáže, že člověk komunikuje velmi jasně, jen jeho signály nikdo dosud nezapsal a každý si je vykládá po svém. Tabulka sjednotí porozumění v celém týmu, takže se člověku odpovídá stejně ráno i v noční směně, a bývá to zároveň nejrychlejší prevence nedorozumění. Když tým rozumí chování jako komunikaci, dokáže předcházet afektům a krizovým situacím dřív, než nastanou, a člověk zažívá méně frustrace a úzkosti.
Můj dobrý a špatný den
Můj dobrý a špatný den je podrobný popis toho, jak vypadá den, ze kterého má člověk radost, a den, který se pokazí. Sledujeme v něm drobnosti, které rozhodují o spokojenosti: jak člověk pije kávu, v jakém pořadí ráno vstává, co dělá před spaním, koho potřebuje vidět. Vedle toho pojmenujeme spouštěče nepohody, tedy to, co dobrý den spolehlivě rozloží.
Tento nástroj používáme, když chceme zvednout kvalitu každodenní podpory, ale nevíme, kde přesně přidat. Ukazuje se totiž, že o spokojenosti rozhodují spíš rituály než velké cíle, a právě rituály se ve službě snadno přehlédnou nebo podřídí provozu. Zároveň je to dobrý první krok tam, kde tým řeší napětí a hledá, čemu předcházet.
Kruh vztahů
Kruh vztahů je grafické znázornění toho, kdo v životě člověka je. Kreslíme čtyři soustředné kruhy: v prvním jsou lidé, které člověk miluje a bez kterých si život nedokáže představit, ve druhém přátelé a blízcí, ve třetím lidé, se kterými sdílí místa a zájmy, a ve čtvrtém lidé placení, tedy asistenti, lékaři, sociální pracovníci a opatrovník. Vzniká společně s člověkem, ne o něm.
Používáme ho, když hledáme, koho pozvat na plánovací setkání nebo kdo by mohl podpořit splnění konkrétního přání. Sáhneme po něm také tam, kde vnímáme, že je člověk osamělý a odkázaný hlavně na placenou podporu, protože prázdné první tři kruhy vedle plného čtvrtého řeknou víc než jakákoli zpráva. Pro pracovníky má ještě jeden užitek: jasně vidí, že sami patří do čtvrtého kruhu, a to jim pomáhá udržet vztah lidský a zároveň profesionální.
MAPA
MAPA je plánovací setkání, na kterém se kolem člověka sejdou lidé, kterým na něm záleží, a projdou spolu osm kroků: co je mapa, jeho příběh, jeho sen, jeho noční můru, kdo tento člověk je, jaké má dary, co potřebuje a co se konkrétně udělá. Vede ji dvojice, jeden průvodce naslouchá a klade otázky, druhý všechno kreslí na velké papíry na zdi. Zkratka pochází z anglického Making Action Plans, tedy tvorba akčních plánů, a metoda vznikla v Kanadě, aby se děti dostaly do běžných škol.
Po MAPĚ sáhneme, když člověk neví, co chce, nebo rezignovaně říká, že nic nechce, a když stojíme na rozcestí, třeba před přechodem ze školy do dospělosti nebo před stěhováním. Sedí i tam, kde je v místnosti hodně strachu, protože noční můra se pojmenuje nahlas a plán se pak dělá tak, aby se jí vyhnul. Setkání skončí kroky, u kterých je jméno a termín, a rovnou se domluví datum, kdy se skupina sejde a podívá se, co z toho vyšlo.
CESTA
CESTA je plánování pozpátku. Začínáme obrazem dobré budoucnosti, pak si představíme, že uplynul rok, a vzpomínáme na to, co se povedlo, teprve potom popíšeme, kde jsme dnes, kdo se do cesty zapíše, co potřebujeme, abychom vydrželi, a co uděláme hned. Zkratka pochází z anglického PATH, Planning Alternative Tomorrows with Hope, tedy plánování jiných zítřků s nadějí, a stejně jako MAPU ji vede dvojice, průvodce a kreslící facilitátor.
CESTU volíme, když je před námi konkrétní změna a je potřeba ji rozložit do kroků, které nikoho nezahltí. Obrácený postup má svůj důvod: dokud lidé mluví o tom, co dnes nejde, plán se nepohne, ale když se nejdřív dohodnou na tom, kam jdou, začnou překážky řešit sami. Používá se i pro tým nebo celou organizaci, kde nahradí klasické strategické plánování, protože závazek vzniká přímo v místnosti.
Přínosy
Komu plánování zaměřené na člověka pomáhá?
Lidem, kteří potřebují podporu
Můj život je v mých rukou. Člověk přestává být „souborem diagnóz“ a má skutečný vliv na svůj den: kdy vstává, co jí, s kým tráví čas. Nezůstává obklopený jen placeným personálem, ale získává přátele, sousedy a místo v komunitě. Lidem, kteří nemluví, pomáhá být pochopen, a to snižuje frustraci i úzkost. Ukazuje se, že lidé mají po zavedení PCP víc kontaktu s rodinou a přáteli, víc aktivit mimo službu a víc možností volby. Mnoho lidí se cítí šťastnější nebo mají víc sebevědomí. Ať už to říkají slovy nebo to na nich vidíme.
Rodinám, blízkým a opatrovníkům
Jistota, úleva a partnerství. Rodina už není „potížista“ ani zdroj informací do dokumentace, ale partner, jehož hlas má stejnou váhu jako pohled odborníků. Kruh podpory z lidí, kteří člověka znají a mají rádi, pomáhá odpovědět na největší obavu: co bude, až tu nebudeme. Rodiče mohou být zase hlavně mámou a tátou, ne koordinátory péče na plný úvazek. Plánuje se lidským jazykem bez odborné terminologie a hledáme i cestu, jak předejít mnohdy zbytečnému omezení svéprávnosti.
Sociálním službám a jejich týmům
Smysluplná práce bez vyhoření a chaosu. Profil na jednu stránku řekne i novému asistentovi, co dělat a co ne. Tým, který rozumí chování jako komunikaci, předchází krizím. Koblihové třídění vymezí, za co pracovník odpovídá, a ubere strach. Služba přirozeně naplňuje standardy kvality i Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením živým plánem místo papíru do složky. Pomáhá v pobytových, ambulantních i terénních službách a při odchodu z ústavu. Zavedení vyžaduje hlavně průběžné vzdělávání a metodickou podporu týmu.
Školám, žákům a studentům
Žák či student dostává hlas při rozhodování o sobě a rodiče sedí u stolu s učiteli jako rovnocenní partneři. Na poradách se mluví o tom, co je pro dítě či dospívajícího důležité a v čem je dobrý, ne jen o tom, co nezvládá. Hodí se pro základní i praktické školy, hlavně při přechodu žáka či studenta se speciálními vzdělávacími potřebami do dospělosti: co bude dělat, kde bude bydlet a kdo ho podpoří. Ukazuje se, že se díky PCP na schůzkách k budoucnosti častěji objevují sami mladí lidé i jejich rodiče.
V každé spolupráci
Principy PCP promítám do všech forem podpory.
Vzdělávání, konzultace i facilitace stojí na stejných principech a liší se jen tím, kde spolu začneme: jestli u celého týmu, u konkrétní situace, nebo u jednoho setkání. Vyberte si to, co je vaší situaci nejblíž.
Vzdělávání a akreditované kurzy
Akreditované kurzy pro sociální služby, opatrovníky, pečující osoby i pro školy. Nástroje a metody si na kurzu prakticky vyzkoušíte. Odcházíte vybaveni tak, abyste je uměli použít v konkrétní situaci.
Zobrazit kurzyKonzultace v plánování zaměřeném na člověka
Podpořím vás v zavádění plánování zaměřeného na člověka do běžné praxe ve službě, ve škole, na úřadě nebo v rodině. Společně najdeme další krok pro konkrétního člověka, pro řešení situace, ne další směrnici do šuplíku.
Více o konzultacíchFacilitace a vizuální facilitace
Připravím a facilituji setkání tak, aby se naplnil stanovený cíl setkání. Při facilitovaném setkání používám vizuální facilitaci. Umím obě tyto role samostatně nebo je skloubit s dobrou přípravou při jednom setkání.
Více o facilitaciPlánovací schůzky pro rodiny
Třikrát za půl roku věnuji svůj čas pro přípravu a realizaci plánovací schůzky pro konkrétní rodinu. Aby se rodina mohla chvíli zastavit a promyslet si spolu s důležitými lidmi, kam nasměrovat svoji pozornost a síly dál.
Reference
Co říkají lidé po společné práci
Absolvoval jsem kurz Základy facilitace u organizace Rytmus s Veronikou v únoru 2026 v Praze. Doposud jsem při vedení schůzek a porad používal spíše svou intuici, ale cítil jsem, že to nestačí. Dostával jsem se do situací, kdy vedení schůzky ztrácelo dynamiku, účastníci nebyli dostatečně pozorní, odbíhali od tématu, nestačil jsem probrat všechno včas apod. Proto jsem se přihlásil do tohoto kurzu, abych se posílil ve vedení těchto schůzek a porad. Celý den byl vedený hravou formou a střídaly se momenty nezbytné teorie s praktickými ukázkami .
Co spolupráce přineslaMusím říct, že kurz s Veronikou přesně splnil moje očekávání a navíc jsem se přestal bát, že něco udělám "špatně". Veronika nám názorně ukázala jak má facilitace probíhat, ale dostali jsme i příležitost zkusit si to na vlastní kůži. Následovala vždy zpětná vazba, kdy jsme si v týmu rozebrali vše, co se povedlo i co nepovedlo. Nebáli jsme se žádného dotazu a díky Veronice panovala příjemná atmosféra v celém týmu. Doporučuji kurz facilitace s Veronikou všem, kteří se chtějí posílit ve facilitaci a strávit čas příjemným a zároveň užitečným způsobem.
Veroniku můžeme ze srdce doporučit. Její laskavý, citlivý a empatický přístup se dokonale prolíná s profesionalitou. Při každém setkání nám byla obrovskou oporou. Velmi oceňujeme zejména naši plánovanou schůzku nad „Mapou“, která je klíčová pro pochopení života klienta, jeho snů a správné nastavení budoucích cílů. Veronika umí situace skvěle zarámovat, jednoduše uchopit a o člověka se zajímá s opravdovou upřímností. Že jí na její práci záleží, je zkrátka vidět i cítit.
Co spolupráce přineslaU Veroniky najdete hluboké pochopení a jistotu, že ke všemu přistupuje s velkým srdcem, bez hodnocení a předsudků. Pomůže vám podívat se na věci z úplně jiné perspektivy. Naše zkušenost je naprosto skvělá a kvůli její otevřené mysli i srdci budeme ve spolupráci velmi rádi pokračovat.
Situaci pana M. jsem jako veřejná opatrovnice řešila delší dobu a nevěděli jsme, jak dál. Facilitace pro mě byla úplně nová zkušenost. Bylo vytvořeno bezpečné prostředí, kde jsme se cítili komfortně, a velmi důležité bylo zastavit se a dvě hodiny se intenzivně věnovat jednomu člověku.
Co spolupráce přineslaBylo úžasné vidět, jak se do diskuze aktivně zapojuje i pan M. a slyšet jeho názor, pohled a potřeby. Mapa, kterou jsme společně vytvořili, má velkou pozornost i na oddělení a pan M. ji hrdě ukazuje všem pracovníkům. Pokud kdokoliv řeší stejný problém – pomoci najít cestu člověku – všem vřele doporučuji.
Časté otázky
Na co se mě ptáte
Jaký je rozdíl mezi plánováním zaměřeným na člověka a individuálním plánováním?
Individuální plánování je zákonná povinnost každé sociální služby a popisuje ho standard kvality číslo 5. Plánování zaměřené na člověka není další formulář, který by ho nahradil, ale způsob, jak se k němu dostat: nejdřív se ptáme, jaký život chce člověk žít, a teprve pak, jakou podporu k tomu potřebuje. Výsledek se do individuálního plánu zapíše jako dřív, jen v něm stojí něco jiného. A plnit standard kvality č. 5 je pak mnohem snazší, protože plán vznikl s člověkem, ne za něj.
Musíme kvůli tomu předělat celou dokumentaci?
Nemusíte. Většina týmů, se kterými pracuji, začíná tím, že stávající formuláře nechá být a změní způsob, jakým se na informace ptá. Teprve když se ukáže, že formulář brání v cestě, upravíme ho, a bývá to spíš ubírání než přidávání. Stejným směrem mimochodem míří i doporučený postup Ministerstva práce a sociálních věcí k individuálnímu plánování z roku 2022.
Jak plánovat s člověkem, který pro komunikaci nepoužívá slova?
Vycházíme z toho, že člověk komunikuje, i když nemluví, a hledáme čím. Před setkáním zmapujeme, jak dává najevo souhlas a nesouhlas, připravíme fotografie, obrázky nebo předměty, které si pak sám pokládá na papír, a tempo setkání zpomalíme tak, aby stíhal. To, co zazní, kreslím na velký papír, takže se dá ukázat prstem i tam, kde se nedá odpovědět slovy.
Co když si člověk přeje něco, co nejde nebo je riskantní?
Přání nehodnotíme a nesrážíme, protože tím se rozhovor zavře a příště už člověk svůj sen nevysloví. Místo toho se ptáme, co se mu na tom přání líbí, a hledáme, co z toho jde naplnit hned. U rizika pracujeme s tím, co člověk potřebuje, aby byl spokojený, i s tím, co potřebuje, aby byl zdravý a v bezpečí, a hledáme, jak obojí udržet pohromadě. Dospělý člověk má právo na vlastní rozhodnutí i na chybu. Naším úkolem není riziko zakázat, ale postavit pod něj záchrannou síť.
Kdo všechno má být na plánovacím setkání?
Především člověk, jehož se plán týká, a lidé, kteří jsou pro něj důležití: rodina, přátelé, sousedi, oblíbený asistent. Tedy ne jen ti, kdo jsou placení. Osvědčuje se držet počet do dvanácti lidí a zvát za každou organizaci jednoho zástupce, jinak se z bezpečného setkání stane přesila odborníků a rodina zmlkne.
Za jak dlouho je změna v týmu vidět?
První změny bývají vidět hned po prvním setkání, protože akční plán obsahuje kroky, které se dají udělat druhý den. Aby se ale způsob práce udržel v celém týmu, počítejte spíš s měsíci a s tím, že u toho musí být i vedení. Zahraniční přehledy výzkumů k tomu dodávají, že samotný nástroj nestačí a že rozhoduje, jestli za ním stojí celá organizace.
Funguje plánování zaměřené na člověka opravdu? Je to ověřené?
Ano. Plánování zaměřené na člověka se zkoumá přes dvacet let v Británii, Irsku, USA i dalších zemích a výsledky si odpovídají. Lidé, kteří takto plánují, mají víc přátel, častěji se vidí s rodinou, víc se zapojují v obci a víc rozhodují sami za sebe. Rozsáhlé studie s desítkami tisíc lidí ho spojují také s lepším zdravím a pocitem kontroly nad vlastním životem. Podobný přístup používá i zdravotnictví, kde osobní plánování pomáhá lidem s chronickým onemocněním. Mezinárodní přehledy výzkumů zároveň poctivě říkají, že nejde o zázrak: účinek je střední a nejvíc záleží na tom, zda plán opravdu vede ke krokům a zda za ním stojí vedení.
A funguje to i u nás. V Česku se plánování zaměřené na člověka používá přes patnáct let. Organizace QUIP s Milenou Johnovou s ním pracovala už kolem roku 2010 při podpoře lidí, kteří odcházeli z ústavů do běžného bydlení, a v roce 2026 o něm vydala českou knihu v nakladatelství Portál. Dnes ho používají chráněná bydlení, domovy, školy, opatrovníci i krajské úřady. Sedí i na český zákon: doporučený postup MPSV k individuálnímu plánování z roku 2022 počítá s tím, že se plánuje podle přání a osobních cílů člověka a že u plánování mohou být jeho blízcí, tedy rodina, přátelé i sousedé. Výsledky jsou vidět i v českých službách: podívejte se například do referencí na mém webu.
Čím začít, když to chceme zavést?
Začněte u jednoho člověka, ne u celé služby. Vyberte situaci, která tým dlouhodobě trápí, sestavte Profil na jednu stránku nebo Kruh vztahů a podívejte se, co se ukáže. Pokud chcete, přijedu a první setkání povedeme společně, abyste viděli, jak to vypadá, a pak to zkusili sami.
Další inspirace
Chcete se podívat, jak to funguje v praxi?
Přečtěte si, co o spolupráci říkají lidé a organizace, se kterými jsem pracovala, nebo si prohlédněte, kdy se otevírá nejbližší kurz. A pokud vám to přijde jednodušší, napište mi pár vět o své situaci a do dvou pracovních dnů se vám ozvu.
Nezávazně poptat spolupráci
