Kdy jsem vizuální facilitaci poprvé zažila
Moje seznámení s vizuální facilitací bylo před 16 lety na výcviku v plánování zaměřeném na člověka s Colinem Newtonem a Derekem Wilsonem z britské organizace Inclusive Solutions. Tito dva kolegové pracovali v tandemu: jeden vedl skupinu a druhý na velký papír zachycoval, co lidé říkají. Vzájemně se přitom doplňovali a shrnovali klíčové informace a dohody. Na zdi postupně vznikal příběh člověka v obrazech a všichni v místnosti se dívali na tentýž záznam. Byla jsem nadšená a zároveň jsem měla v hlavě obavy, že tohle je na nás moc velké a v Česku to fungovat nebude, protože u nás plán pro člověka vznikal v kanceláři sociálního pracovníka a psal se do počítače. Někde uvnitř ale byla touha to vyzkoušet. A od této touhy byl už jen krůček k odvaze vytáhnout na příští plánovací schůzce aspoň flipchart a dvě barevné fixy. Tím začala moje cesta s vizuální facilitací a brzy jsem začala vidět výsledky v praxi.
Co je vizuální facilitace
Vizuální facilitace je živý záznam toho, co na setkání zaznívá. Během rozhovoru se na velký papír zapisují slova lidí a doplňují se jednoduchými obrázky, rámečky a šipkami. Výsledek nemusí být umělecké dílo ani obrázek, kterému by paní učitelka dala jedničku. Musí být hlavně srozumitelný a věrný tomu, co lidé opravdu řekli.
Německá škola bikablo®, od které se vizuální facilitaci učím nejvíc, popisuje vizuálního facilitátora jako člověka, který vede skupinu s fixou v ruce. Obsah rozhovoru i to, co se ve skupině děje, převádí do slov, obrázků a struktury, které všichni vidí.
Vizuální facilitace se často plete s grafickým záznamem (graphic recording). Grafický zapisovatel stojí stranou, do rozhovoru nevstupuje a vytváří velký, propracovaný záznam celé akce. Vizuální facilitátor je součástí rozhovoru, pracuje živě na flipchartu nebo na zdi a fixu klidně podá lidem, aby kreslili sami. Na plánovacích schůzkách zaměřených na člověka, o kterých jsem psala v minulém článku, nejčastěji používám metody MAPA a CESTA a vizuální záznam je jejich pevnou součástí. V zahraničí se běžně pracuje ve dvojici a tak to dělám i já, kdykoli to jde: jeden z nás vede rozhovor a může plně poslouchat, druhý zapisuje a hlídá, aby se nic důležitého neztratilo. Oba ale s papírem pracujeme a vracíme se k němu.
Velký papír a fixa dnes nejsou jediná možnost. Vizuální facilitátoři čím dál častěji kreslí na tablet a záznam se během setkání promítá na plátno přímo v místnosti, nebo ho účastníci online schůzky vidí na sdílené obrazovce. Pro online setkání se navrhují virtuální prostory, kde skupina pracuje s obrazem stejně jako u zdi s papírem. Škola bikablo učí svůj vizuální jazyk tak, aby fungoval na tabletu, papíře, tabuli i flipchartu, a pro kreslení na iPadu nabízí sadu digitálních fix, se kterou záznam vypadá, jako by vznikl fixou na papíře. Pro mě zůstává papír na zdi první volbou, protože si ho člověk nebo rodina může odnést domů. Digitální záznam má ale tu výhodu, že se dá hned poslat všem, kdo byli u plánování, i těm, kteří se připojili na dálku.
Proč se vizuální facilitace hodí do sociálních služeb
Za ty roky vidím, že velký papír na zdi dělá na schůzce víc, než by se na první pohled zdálo. Vizuální facilitace je sice náročná na čas, než se ji naučíme, na pomůcky, které je třeba si obstarat, ale těch výhod má tolik, že rozhodně doporučuji ji alespoň v minimalistickém podání do sociální práce začlenit.
Člověk je v centru pozornosti. Vidí, že ho slyšíme. Zapisujeme jeho slova, ne naše odborné překlady. Když je vidí nebo mu je přečteme, může hned říct, že takhle to nemyslel, a opravit je. Mohou to udělat i jeho blízcí, když se sám vyjadřuje těžko nebo pro komunikaci nepoužívá slova.
Lidé se víc zapojí a udrží pozornost. Vizuální záznam vtahuje do dění víc než samotné mluvené slovo. Všichni se dívají na jedno místo a mají před sebou stejný obraz. Rozhovor se méně točí v kruhu a snáz se domluvíme na dalším kroku.
Lidé lépe rozumí. Obrázku a pár jednoduchým slovům porozumí i lidé, pro které je dlouhý text bariérou, ať už kvůli věku, nebo způsobu komunikace.
Papír funguje jako společné zrcadlo. Každý kdykoli vidí, co už zaznělo, a může na to navázat. Hlas všech má na papíře stejné místo, ať mluví hodně, nebo málo, a skupina se méně snadno nechá strhnout jedním názorem.
Zůstane záznam pro další použití. Papír si člověk nebo rodina odnese domů. Může se v něm dál orientovat, postupovat podle domluvených kroků a vidět, jak se plán plní a kdo na té cestě pomáhá. Sociální služba může na základě vizuálního záznamu vytvořit kvalitní individuální plán, který vychází z potřeb a přání člověka.
Vizuální facilitace se v sociálních službách hodí i mimo plánovací schůzky. V přímé práci s lidmi pomáhá vysvětlit, co se děje nebo co člověka čeká. Dají se z ní vytvořit i pomůcky, například obrázkový přehled dne nebo postup krok za krokem, díky kterým člověk zvládne víc sám a potřebuje méně podpory asistentů. A přínosná je i na poradách týmu: když se řečené dostává na papír přímo před očima všech, mohou lidé hned reagovat.
A stejně může vizuální facilitace pomáhat i ve školství, například při plánování přechodu žáků do dospělosti nebo při hodnotících schůzkách s rodinou.
Vizuální facilitace v plánování zaměřeném na člověka ve světě a u nás
V zahraničí, hlavně ve Velké Británii, v Kanadě a v Austrálii, patří vizuální záznam k plánování zaměřenému na člověka už desítky let. Stačí do vyhledávače zadat Person Centred Planning, MAPS nebo PATH a hned uvidíte vizuální záznamy ze skutečných plánovacích schůzek. Existuje k tomu také spousta literatury, kurzů a online workshopů. Sama čerpám nejvíce ze zahraničí a své dovednosti dál posiluji, abych mohla toto řemeslo dělat co nejlépe a byla s výsledkem spokojená já i lidé, pro které vizuální facilitaci dělám. Nejde jen o anglicky mluvící země. V Německu se vizuální facilitace soustavně rozvíjí od začátku tohoto tisíciletí a škola bikablo z ní udělala řemeslo, které se dá naučit krok za krokem.
U nás se vizuální facilitace zatím využívá spíš okrajově, hlavně na konferencích a týmových workshopech, a to většinou mimo sociální služby. Neznamená to, že ji v sociálních službách nikdo nedělá, jen je využívána méně, než by být mohla. Znám služby, kde se stala běžnou součástí praxe a pomáhá porozumění, naslouchání i zapojení lidí, na kterých záleží. Pro mě je dnes samozřejmostí při konzultacích k plánování zaměřenému na člověka i na plánovacích schůzkách přímo v terénu.
Jak se vizuální facilitaci naučit
Tuto větu už očekávám na každém kurzu a taky ji vždy slyším minimálně od jednoho člověka v místnosti:
„Ale já neumím kreslit.“
Mám léty podloženou dobrou zprávu: vizuální facilitaci se může naučit každý, kdo má chuť to umět. Ano, každý z nás nebude profesionální vizuální facilitátor, který zaznamenává v reálném čase celodenní konference. Použít vizuální facilitaci s předem připraveným plakátem podle šablony však zvládne většina z nás. Kresba nemusí být převratné dílo a nemusíme mít k tomu vystudovanou UMPRUM. Dnes se usmívám, když si vzpomenu na své začátky. Byly to dvoubarevné plakáty, a to bez obrázků, a k záznamům, jaké jsem viděla u kolegů z Inclusive Solutions, měly velmi daleko. Byly to ale nutné začátky, bez kterých bych dnes nebyla tam, kde jsem.
Vždycky říkám, že kdo udrží v ruce fixu, nakreslí pár základních tvarů a chce se to naučit, má všechny předpoklady stát se dobrým vizuálním facilitátorem. Na začátek stačí pár prvků: tečka, čára, kruh, čtverec a trojúhelník, jednoduchá postavička, rámeček a čitelné hůlkové písmo. Kreslíme totiž význam, ne umění. Do pomyslné brašny vizuálního facilitátora pak stačí deset symbolů, které ve vaší službě používáte nejčastěji (káva, domov, auto, rozhovor, čas), a zkoušet je nanečisto na poradě týmu. K tomu černá fixa, jedna dvě barvy a velký papír. Je to řemeslo jako každé jiné a dá se naučit.
Bikablo pracuje s takzvaným vizuálním slovníkem. Je to sada jednoduchých prvků (postavičky, symboly, rámečky, šipky), které se dají rychle naučit a pak skládat jako slova do vět. Razí heslo, že k tomu není potřeba žádné výtvarné vzdělání, stačí chuť pracovat s obrazem a vytrvale cvičit. A mně se to potvrzuje na každém kurzu a pak dále v praxi, kdy vidím tyto vytrvalé lidi, jak se v dovednostech posouvají dále.
Právě proto vizuální facilitaci tak ráda učím druhé lidi. Baví mě ten kontrast, kdy ráno sedí na kurzu parta lidí, kdy mnozí z nich tvrdí, že kreslit neumí, a odpoledne všem pod rukama vznikají velké barevné plakáty, které si na konci dne odnášejí do praxe. Z mého pohledu je potřeba, aby toto řemeslo ovládlo více lidí v sociálních službách i ve školství, protože všude tam je velice užitečné. Mnoho lidí tak může sociální práce i výuka začít bavit daleko více než je baví dnes. Stejně jako mě. Zkrátka pořád platí dvacet let stará věta mých tehdy malých dětí, že tatínek chodí do práce a maminka si v práci jen hraje. Byla to kouzelná dětská slova a dodnes mě na té práci baví nejvíc právě tohle: že něco tak užitečného může být zároveň tak zábavné a tvůrčí.